.
Pro české čtenáře je stále obtížné setkat se s překlady portugalské poezie, zejména té současné. Přesto již vznikla řada pozoruhodných počinů, a to zásluhou Portugalského centra v Praze i nakladatelství, jako jsou Argos či Body. V tomto ohledu stojí za zmínku i postupné rozšíření autorů, jakými jsou Sophia de Mello Breyner Andresen, Eugénio de Andrade, Nuno Júdice, Ana Luísa Amaral či José Luís Peixoto, básníků nepopiratelné literární hodnoty.
Tvorba Joãa Ricarda Lopese, kterou jsme poznali díky naší přítelkyni a kolegyni Tatjaně Tarbuk, představuje pro čtenáře výzvu v tom nejlepším slova smyslu. Tento básník s pozoruhodnou obratností střídá obrazy prostoupené téměř dětskou lyrickou něhou s výpověďmi silnými, proniknutými ironií a výrazným humanistickým akcentem (příkladem může být báseň „Slunečnice“).
Autor je kultivovanou osobností portugalské literatury; jeho texty byly přeloženy do více než deseti jazyků a jsou zastoupeny v řadě národních i mezinárodních antologií. Jeho bibliografie zahrnuje sedm básnických sbírek a dvě knihy prózy (povídky a sloupky). Ve své zemi získal několik literárních ocenění. Všechny básně uvedené v tomto výboru jsou dosud nepublikované — jde o volbu, kterou jsme mu navrhli a kterou s radostí přijal.
Spisovatel se narodil roku 1977 v Guimarãesi. Působí jako učitel portugalského jazyka na střední škole a spolupracuje s několika literárními časopisy. Je autorem knih A pedra que chora como palavras (2001), Além do dia hoje (2002), Contra o esquecimento das mãos (2002), Dias desiguais (2005), Reflexões à boca de cena / Onstage Reflections (2011), O moscardo e outras histórias (2018), Eutrapelia (2021) a Em nome da Luz (2022).
.
MŮJ OTEC
můj otec vztyčuje kůly na zahradě.
v tomhle věku ještě zvedá zamotané řádky hrachu
a jahody i bílé květy švestky
a potom i krásná těžká těla jejich plodů.
dřepí si, v tichu, spravuje drátky
a splétá i rozplétá provazy dýní.
někdy za soumraku dál váže a rozvazuje uzly,
pořád v podřepu, zády obrácený.
když mu nabídneme slovo, vodu, hrst vyloupaných ořechů,
pozvedne ruku na znamení protestu.
často se vracím ze školy za šera a on mlčky spojuje
a rozpojuje, blízko, daleko, vždy v tichu, tkanivo
galaxií.
proč můj otec tolik pracuje?
komu chce tak bolestně předat své kůly vztyčené vzhůru?
co říká jeho unavený jazyk, plný narážek,
už hladový – chci věřit – po věčnu?
.
O MEU PAI
o meu pai ergue estacas no quintal.
com esta idade levanta ainda as linhas ensarilhadas das ervilhas
e os morangos e também as flores brancas da ameixoeira
e depois os belos corpos pesados dos seus frutos.
põe-se de cócoras, em silêncio, a emendar fios de arame
e a entrançar e a desentrançar cordas de abóboras.
às vezes à noitinha continua a atar e a desatar nós,
sempre de cócoras, sempre de costas.
se lhe oferecemos uma palavra, água, uma mão cheia de nozes limpas,
ergue uma mão em sinal de protesto.
amiúde regresso da escola ao crepúsculo e ele calado, unindo
e desunindo, perto, longe, sempre em silêncio, a trama
das galáxias.
para que trabalha tanto o meu pai?
a quem quer passar tão sofridamente as suas estacas ao alto?
o que diz a sua língua defessa, prenhe de alusões,
faminta já – quero acreditar – da eternidade?
.
.
SMUTEK REMBRANDTA
ta otázka byla vždy stejná:
může se někdy, někde, smutek
někoho nějakým způsobem nasytit?
máme o tom své pochybnosti
smutek sdílí s vodou hřích lakoty.
nejprve poskakuje, hned nato se opevní,
o něco dál hloubí temná světla
mezi pahorky,
a jednoho dne nám přetne cestu
„neprojdeš,“ šeptá polohlasem,
„neprojdeš“
vezměme si případ Rembrandta Harmenszoona van Rijna
jeho bolest se zdá bezmezná, roste z portrétu
do portrétu jako řeka, která ví, že je nezadržitelná
ve svém dravém běhu
když hledíme do jeho očí viděných v zrcadle,
vidíme Saskii i dlužní úpisy, stáří vepsané
do otoků a prasklin kůže
jaká je velikost či hloubka jeho zármutku?
máme o tom jistou představu,
voda je dobré přirovnání
jednoho dne nás ponoří do deliria
ze stříbrného želatinového papíru.
ale ani tam, ani tak se neukazuje zcela nasycený.
smutek — ten zemská kůra neunese,
jeho království je v nejhlubších peklech,
ba i za nimi
.
A TRISTEZA DE REMBRANDT
a questão foi sempre essa:
pode em algum momento, nalguma parte, a tristeza
de alguém satisfazer-se de alguma forma?
temos as nossas dúvidas sobre o assunto
a tristeza partilha com a água o pecado da avareza.
primeiro saltita, logo depois entrincheira-se,
um pouco mais à frente escava luzes sombrias
por entre as colinas,
um dia corta-nos o caminho
«não passarás» escreve em surdina,
«não passarás»
vejamos o caso de Rembrandt Harmenszoon van Rijn
a sua dor parece ilimitada, cresce de retrato
em retrato, como um rio que se conhece imparável
na marcha predatória
olhando os seus olhos olhados ao espelho,
vemos Saskia e as notas de dívida, a velhice estampada
nos inchamentos e nas gretas da pele
qual o tamanho ou a profundidade do seu desgosto?
temos uma ideia sobre assunto,
a água é um bom termo de comparação
um dia faz-nos submergir num delírio de papel gelatina
de prata.
mas nem aí, nem assim, se mostra ela inteiramente saciada.
a tristeza não a suporta a crusta terrestre,
o seu reino é nos infernos mais ínferos,
ou mesmo para além deles
.
.
HYBRIS
poté, co mi byla diagnostikována nemoc,
poté, co mi řekli, že mám nahlížet na život jako
na prodloužení úvěru,
začal jsem tužkou zachycovat drobné domácí věci,
asi jako ten, kdo měří čas
podle slunečních hodin
podél stěn se objevují působivé úhly
a drobná tichá, vibrující zvířata čekají
na svou příležitost: například tiplice.
jsou to neobratné bytosti, někdy nepředvídatelné, často
venkovany zaměňované za komáry.
nebudu přísahat, že mě nikdy nenapadlo vzít
pantofli a problém vyřešit
je zvláštní, jak život redukujeme na problémy
po rozhovoru s lékařem se přistihnu,
jak se špičkami nehtů dotýkám šikmých linií světla
skrze žaluzie, hlavně po šesté
odpoledne, zvlášť když mě klid hmyzu
naplňuje nostalgií
kdo ví, jestli se některé z těch stvoření neukáže
na mém pohřbu: je lepší nejít dál než o
jeden či dva kroky.
život, který je problémem (celou řadou), nemá rád
ty, kdo ho vyzývají
opovážliví – jak učí mytologie – vždycky za to zaplatí
.
HYBRIS
depois de me terem diagnosticado a doença,
depois de me haverem dito que devia perspetivar a vida como
uma extensão do crédito,
comecei a fixar o lápis em pequenas coisas domésticas,
mais ou menos como quem mede as horas
por um relógio do sol
há ângulos soberbos ao longo das paredes
e pequenos animais silenciosos e vibrantes à espera
de uma oportunidade: por exemplo, as típulas.
são presenças desajeitadas, às vezes imprevisíveis, muito
confundidas pelos aldeãos com as melgas.
não vou jurar que nunca tenha pensado em servir-me
de um chinelo para resolver o problema
é interessante como resumimos a vida a problemas
depois da conversa com o médico, dou por mim
a tocar com a ponta das unhas as linhas oblíquas da luz através
da persiana, sobretudo a partir das seis
da tarde, especialmente quando a pacatez dos insetos
me enche de nostalgia
quem sabe uma destas criaturinhas não vá
ao meu funeral: o melhor é não ir mais além do que um
ou dois passos.
a vida, que é um problema (um monte deles), não
gosta dos desafiadores
os afoitos – ensina-o a mitologia – pagam sempre a fatura
.
.
K TOMU
nebyl jsem nijak zasažen.
rány už vykonaly svou práci, nejprve na povrchu kůže,
kde se vítr a kroupy a emoce obvykle sbíhají,
a nato hlouběji, směrem k játrům a slezině a kostem.
byly to drobné dírky zakryté obvazy a gázou,
morfínem, zkreslující čočkou metafor a eufemismu
nebyl jsem nijak zasažen.
oči, postupně potřísněné dehtem a slzami, lhostejností,
byly stejně krátkozraké jako oči nosorožce.
ne oči lhostejné, nýbrž neschopné, znesvěcené:
jde o to chtít vidět svět jako novost a lízat si rány
dobrotivou slinou úleku.
v dětství jsme močili na rozměklé maso prstů
a dávali drobné polibky krvi, aby to pálilo méně
a bylo to rychlejší.
a všechno bylo účinné
necítil jsem lhostejnost, ale nebyl jsem nijak zasažen.
barva jeho tváří se podobala barvě oleje na keramice:
nebyla zelená, ani zlatá, ani šedá, nýbrž
křičivá (nenapadá mě lepší slovo) křičivá a špinavá.
byla jako dotěrný smutek lodi unavené rzí,
jako byt bez dechu několik minut poté, co jsme v něm naposledy otočili klíčem
nebyl jsem nijak zasažen a přece mám pocit, že jsem ho znal až příliš dobře.
právě to jsem řekl na svou obranu, než jsem přišel.
ať tak či onak, pohřeb je zvláštní čas. všechno něco učí.
ostatně s kondolencemi si obvykle poradíme dobře.
řekl bych, že jsme se pro to narodili
.
PARA ISSO
não estava impressionado.
as chagas haviam feito o seu trabalho, primeiro na parte de fora da pele,
onde o vento e o granizo e as emoções se costumam juntar,
a seguir mais fundo, a caminho do fígado e do baço e dos ossos.
eram pequenas luras tapadas pelos pensos e pela gaze,
pela morfina,
pela lente deformadora das metáforas e do eufemismo
não estava impressionado.
os olhos, chapiscados sucessivamente pelo alcatrão e pelas lágrimas, pela indiferença,
eram tão míopes quanto os de um rinoceronte.
olhos indiferentes não, mas ineptos, violentados:
o certo é que se queira ver o mundo como novidade e lamber as feridas
com a saliva benévola de um susto.
em criança urinávamos sobre a carne macerada dos dedos
e dávamos pequenos beijos no sangue, de modo a que ardesse menos
e fosse mais rápido.
e era tudo eficaz
não me sentia indiferente, mas não estava impressionado.
a cor das suas faces assemelhava-se à cor do azeite sobre a cerâmica:
não era verde, nem dourada, nem cinzenta, antes
gritativa (não me ocorre palavra melhor) gritativa e suja.
era como a tristeza molesta de um barco cansado pela ferrugem,
como um apartamento sem respiração minutos depois de lhe rodarmos a chave
pela última vez
não estava impressionado e, no entanto, sinto tê-lo conhecido bem demais.
isso mesmo foi o que disse em minha defesa antes de vir.
seja como for, o funeral é um tempo magnífico. tudo ensina alguma coisa.
de resto, costumamos sair-nos bem com os cumprimentos.
diria que nascemos para isso
.
.
ÚNOR
mnohokrát vstoupíš do sebe
jako se vstupuje do míst, kde hořely krby
a pach kouře zůstává melancholický
a neviditelný
podzimní či zimní zatuchlost se zachytává
tvých vyděšených rukou a chce je stáhnout do země
proto dbej na nezbytnou opatrnost
když se proplétání dnů na lopatce
začne jevit jako cement nebo nenávist v čistém stavu,
vyjdi z domu, nadechni se bylin, zakousni se silně
do jejich stonku
neptej se proč, kousni je
a dost
.
FEVEREIRO
entrarás muitas vezes em ti
como se entra nos lugares onde lareiras arderam
e o odor do fumo permanece melancólico
e invisível
um ranço outoniço ou hiemal agarra
as tuas mãos espavoridas e quer afundá-las na terra
toma, por isso, as necessárias precauções
quando o emaranhar dos dias sobre a omoplata
te parecer cimento ou ódio em estado puro,
sai de casa, respira as ervas, morde-lhes o talo
com força
não perguntes porquê, morde-as
e pronto
.
.
VEDLEJŠÍ SILNICE
pro Céu
putujeme po vedlejších silnicích
a hledáme osady, malé kostely, stromy
ztracené v mlze.
nemáme sever ani jih, žádnou představu
o kilometrech nebo o palivu schovaném
v nádrži, jen o větách,
které si vyměňujeme u ořešáku s větvemi
nádherně vykreslenými proti nebi, nebo o lese
bílých bříz lemujících čistý potok,
nebo o sadu medroníků, kde jsi řekla
láska je tak nevinná a já odpověděl
láska je tohle
.
ESTRADAS SECUNDÁRIAS
para a Céu
viajamos por estradas secundárias
em busca de povoados, pequenas igrejas, árvores
perdidas no nevoeiro.
não temos norte nem sul, noção
dos quilómetros ou do combustível guardado
no reservatório, apenas das frases
que trocamos junto a uma nogueira de braços
esplendorosamente recortados, ou do bosque
de bétulas brancas ladeando o riacho muito limpo,
ou de um pomar de medronheiros onde tu disseste
o amor é tão inocente e eu respondi
o amor é isto
.
.
ČTĚTE MĚ U HROBU
zde leží váš stín, jemuž lechtám boky
tak jako kdysi kočce
narovnejte, prosím, záda,
setřete z tváří nežádoucí vodu,
podívejte se dobře na život,
pohlédněte mu do očí
byl jsem šťastný,
poznal jsem ze světa dost,
okusil jsem lásku, která byla, a kterou jsem
po svém dovedl rozmnožit
děkuji vám za květiny,
za upřímnou modlitbu,
za tiché, důstojné mlčení
jedinou věc vás nakonec prosím:
otevřete knihu,
položte prst na verš či stránku,
čtěte
zde recitujte svou poezii,
nedopusťte, abych na ni zapomněl –
věčnost také běží tryskem
a váš hlas ji osvětluje, je to zapálená sirka
bůh ví, jak rád je pozoruji ve větru –
drobné, ale vytrvalé
.
LEIAM-ME JUNTO À TUMBA
aqui jaz a vossa sombra, a quem faço cócegas
como as fazia a um gato
endireitem por favor as costas,
limpem as faces da água indesejada,
vejam bem a vida,
observem-na de frente
fui feliz,
conheci do mundo o bastante,
provei do amor que havia e que a meu modo soube
multiplicar
agradeço-vos as flores,
a oração sentida,
o silêncio honorável
uma só coisa por fim vos peço:
abram um livro,
apontem com o dedo o verso ou a página,
leiam
aqui declamem a vossa poesia,
não permitam que dela me esqueça eu –
a eternidade também passa a correr
e a vossa voz ilumina-a, é um fósforo aceso
saberá deus como gosto de os olhar ao vento –
pequenos, mas esforçados
.
.
DOBRÉ RÁNO
dobré ráno, řekl jsem své požehnané, zesnulé matce
a ona řekla dobré ráno, můj synu
dobré ráno, řekl jsem slunci, tam dál, za prosincovými mraky
a slunce mi odpovědělo dobré ráno, můj synu
dobré ráno, řekl jsem vzduchu, který proudil velkou rychlostí
dovnitř i ven z automobilu
a on mě pozdravil dobré ráno, můj synu
dobré ráno, řekl jsem budoucnosti, která na mě toho rána padala
jako mince vrhané ustavičně do hliněného džbánu.
dobré ráno, můj chudý synu, odpověděla
jak mohu být tvým synem, když ses ještě nenarodila?
já jsem přítomnost, minulost i budoucnost,
jedno, trojjediné a dokonalé jako všechna tajemství
takže jsem tři, zeptal jsem se
jsi, nejsi a tak budeš – vysvětlil mi čas
a všechny věci kolem pokývaly hlavou uvnitř mých vlhkých očí,
jako by říkaly amen, jako by opakovaly amen
.
BOM DIA
bom dia disse eu à minha bendita mãe falecida
e ela disse bom dia, meu filho
bom dia disse eu ao sol, além, para lá das nuvens de dezembro
e o sol respondeu-me bom dia, meu filho
bom dia disse eu ao ar que passava a grande velocidade
por dentro e por fora do automóvel
e ele saudou-me bom dia, meu filho
bom dia disse eu ao futuro, que me caía nessa manhã
como moedas lançadas a todo o instante para um púcaro de barro.
bom dia, meu pobre filho, respondeu
como posso ser teu filho, se ainda não nasceste?
eu sou o presente, o passado e o porvir,
uno, trinitário e perfeito como todos os mistérios
então eu sou três perguntei
tu és, não és e assim serás – explicou-me o tempo
e todas as coisas em redor
menearam a cabeça no interior dos meus olhos humedecidos,
como se dissessem ámen, como se repetissem ámen
.
.
VĚČNOST
dotkne li se záblesk skla
a šum prádla na šňůrách je plachetnicí na širém moři
pak se rozechvěješ a skládáš tvář,
zasáhneš žaludek kamenů a budeš jádrem světla,
vstaneš ze spánku a pluješ proti folikulární bríze,
pyle,
motýle v plném
trysku
jdeš a nevracíš se,
letíš a jsi bez těla
.
A ETERNIDADE
se o clarão toca o vidro
e o rumor dos estendais é um veleiro em alto mar
então tu vibras e compões o rosto,
atinges o estômago das pedras e serás o âmago da luz,
ressuscitas do sono e vogas contra a brisa folicular,
pólen,
borboleta a toda a brida
tu vais e não voltas,
tu voas e és sem corpo
.
.
SLUNEČNICE
moji dvanáctipradědové pózovali Vincentu van Goghovi.
na portrétu je dobře vidět nadvláda genů,
způsob, jakým mají všichni o trochu víc světla,
o trochu víc génia, o trochu víc ambice
v celé Evropě dosud nejsou slunečnice tak urostlé,
tak silné, tak věrně nakreslené boží rukou
teď, když blednu, prosím jen o toto:
ať ostatní kopou v zemi a hledají v ohni podobnosti
se mnou a s mými dětmi. dnes je třeba
víc než kdy jindy přesně vymezit DNA,
vyříznout špatné, rozmnožit dokonalé
jen tak Evropa přežije: jen tak na straně čistých
.
UM GIRASSOL
os meus dodecavós posaram para Vincent van Gogh.
no retrato vê-se-lhes bem a supremacia dos genes,
o modo como possuem todos um pouco mais de luz
um pouco mais de génio, um pouco mais de ambição
não há ainda em toda a Europa girassóis tão galhardos,
tão fortes, tão fielmente desenhados pela mão de deus
agora que empalideço peço somente isto:
que os outros cavem a terra e busquem no fogo semelhanças
comigo e com os meus filhos. convém hoje
mais do que nunca circunscrever em detalhe o ADN,
extirpar o mau, reproduzir a perfeição
só assim a Europa sobreviverá: só assim do lado dos puros
.
.
GINKGO BILOBA Z HIROŠIMY
.
pro Tsutomu Yamaguchiho, lodního inženýra, nejznámějšího z hibakuša
pro Akiru Hasegawu, učitele, jehož tělo i dům zmizely ve vzduchu, jako motýlí prach
.
po hrůze bylo nutné město vyčistit.
císařští úředníci chodili na směny,
zabírali lopatami do zaprášených zbytků kamene,
přehazovali bláto z místa na místo,
slyšeli vítr kvílet v popelu – nejhorší ze všeho byl
tenhle pískot ticha, to skřípění železa v oknech bez skel,
v troskách mostů, které se houpaly jako panty,
v hlavách, jež umíraly pomaleji než ostatní orgány
úředníci říše chodili
a vraceli se ve směnách
někdy si sundali a sevřeli čepici plni pohnutí,
ukládali do malých cedrových sarkofágů
kostry ne zcela strávené velkým ohněm
bylo nutné – bylo nutné – znovu se učit
mapu myšlení:
tady byla zoologická, tamhle základní škola,
tohle – ten spálený stín na dlažbě – žena
s dítětem v náručí
někdy člověk klesl na kolena na přesném místě,
kde býval čistě nedotčený úkryt nějakého ritu,
polibku, rozloučení
nikdy se slova nezdála tak málo početná v sutinách,
ani tak hořká,
ani tak šílená
měsíce v kuse se opakovalo rozebírání, zapomínání,
pokračování – nejhorší ze všeho byl
pecky smrti,
způsob, jakým rozevírala hrdlo
a zůstávala
Ichiro Kawamoto, jemuž Philip Levine věnoval
velkolepou báseň, tvrdil, že na jaře šestačtyřicátého
se stal zázrak:
někdy v polovině března se v pekelné krajině
ozval jazyk zeleně
– dívali jsme se a viděli výhonky vyrůstat z roztříštěných větví
ginkgo bilob,
znovu se rodily malé špičky naplněné mízou
a tohle – mysleli si úředníci císaře –,
tohle – myslíme my – tohle muselo něco znamenat
.
AS GINGKO BILOBAS DE HIROSHIMA
.
para Tsutomu Yamaguchi, engenheiro naval, o mais célebre dos hibakusha
para Akira Hasegawa, professor, cujos corpo e casa desapareceram pelo ar, como pó de borboletas
.
depois do terror foi preciso limpar a cidade.
os funcionários imperiais vinham em turnos,
metiam as pás nos restos polvorentos da pedra,
varriam a lama de um lado para o outro,
ouviam o vento ganir nas cinzas – o pior de tudo era
este assobio do silêncio, esse guinchar do ferro nas aérolas sem vidro,
nos escombros das pontes que dançavam como dobradiças,
nas cabeças que morriam mais devagar do que os outros órgãos
os funcionários do império iam
e vinham em turnos
às vezes retiravam e apertavam o barrete cheios de comoção,
guardavam em pequenos sarcófagos de cedro
os esqueletos não inteiramente consumidos pelo grande lume
foi preciso – foi preciso – reaprender
o mapa do pensamento:
ali era o zoológico, acolá a escola primária,
aquilo – aquela sombra calcinada no pavimento – uma mulher
com o filho ao colo
às vezes caía-se de joelhos no lugar exato
que havia sido o esconderijo puramente intacto de um rito,
de um beijo, de uma despedida
nunca as palavras se pareceram tão poucas no entulho,
nem tão amargas,
nem tão dementadas
meses a fio repetiu-se o desmantelar, o esquecer,
o prosseguir – o pior de tudo era
o caroço da morte,
o modo como escancarava ela a garganta
e permanecia
Ichiro Kawamoto, a quem Philip Levine dedicou
um poema portentoso, afirmava que na primavera de 46 aconteceu
um milagre:
aí por meados de março, algum verde soltou a língua
na paisagem infernal
– olhávamos e víamos brotos sair dos ramos espedaçados
das gingko bilobas,
renasciam pequenas pontas impregnadas de seiva
e isto – pensavam os funcionários do imperador –,
isto – pensamos nós – isto queria dizer alguma coisa
.
Překlad, úvod a biografie: Hana Srbová a Jakub Janeček.
Hana Srbová (nar. 1978) patří k výrazným hlasům současné české poezie: je básnířkou, editorkou i překladatelkou. Studovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a pravidelně publikuje v časopisech Body a Argos. Její tvorba byla přeložena do italštiny, slovinštiny a maďarštiny a byla oceněna několika významnými básnickými cenami.
Jakub Janeček (nar. 1977) působí jako překladatel a dlouhodobě spolupracuje s nakladatelstvími Fra, Brno a Host.
.
